Většina velkých sportovních událostí se v nedávné době setkala s kritickými názory z důvodu volby místa pořádání. Hodně se mluvilo o letních olympijských hrách v roce 2008 v Číně, zemi, v níž jsou zásadním způsobem porušována lidská práva. Kontroverzní byly i některé ročníky fotbalového mistrovství světa, ať už mluvíme o roce 1934, kdy se šampionát konal ve fašistické Itálii, nebo o teprve nadcházejících turnajích v Rusku a Kataru.

Hokejové mistrovství světa takové problémy po dlouhá léta řešit nemuselo. Už jen proto, že omezený okruh zemí, jež můžeme označit jako pro hokej zapálené, jsou prakticky bezvýhradně moderní a vyspělé státy s demokratickým uspořádáním (ano, dobře – pokud vynecháme Rusko).

Nadcházející světový šampionát však vzbuzuje značné emoce. A tím nejsou myšleny emoce hokejové. Pořadatelem je totiž Bělorusko. Největší vnitrozemská země Evropy s deseti miliony obyvatel. A taky země, jež je nejvíce proslulá jako „poslední evropská diktatura“.

Mocný vládce Lukašenko

Zemi vládne již od roku 1994 železnou rukou Alexandr Lukašenko. Těžko bychom v Evropě i kdekoli jinde na světě hledali státníka zapálenějšího pro hokej. Lukašenko byl sám v minulosti aktivním hráčem, štědře dotuje klub Dynamo Minsk a rád se nechává fotografovat ať už v drese jediného běloruského klubového zástupce v KHL, nebo přímo v drese národního týmu.

Neoddiskutovatelným faktem ale je, že pod jeho rukama umírají v zemi stovky odpůrců politického režimu. Tak například v roce 2001 (podle bývalých představitelů státního zastupitelství Dmitrije Petruškeviče a Olega Slučeka, kteří požádali o azyl v USA) bylo na Lukašenkův příkaz zavražděno 30 představitelů opozice. Veškeré protirežimní akce a protesty bývají v zemi krutě, mnohdy krvavě potlačovány.

Není divu, že Evropská Unie stále uplatňuje vůči Bělorusku politické a ekonomické sankce.

Přesuňte, nebo zrušte šampionát!

Proto byl na IIHF v souvislosti s nadcházejícím hokejovým svátkem vyvíjen v nedávné době tlak. K přesunu akce do jiné země vyzval organizaci v loňském roce i Evropský parlament. Předseda IIHF Fasel ale všechny tlaky ustál, stále opakujíce tezi, že „není povinností sportovců a sportovních organizací, aby jednali jako politici a snažili se dělat jejich práci“. Je logické, že sám Lukašenko zastává stejný postoj. Výzvu Evropského parlamentu odsoudil s tím, že se jedná o politický krok, který nemá nic společného se sportem a že si Bělorusko hokejové mistrovství zaslouží.

Skutečně půjde jen o hokej?

Nu, po stránce jistě nelze Bělorusku nic vytknout. Země hokejem žije, má mnoho skvělých hráčů a pravidelně se účastní všech důležitých hokejových akcí. Obyvatelé země stále nostalgicky vzpomínají na rok 2002, kdy se Bělorusko po památné chybě švédského brankáře Tommyho Sala ocitla až v semifinále olympijského turnaje.

Ale o tom, že je smysl běloruského šampionátu ryze sportovní, se dá úspěšně pochybovat. Prezidentovu kníratou tvář budeme v době konání akce vidět jistě častěji, než je zdrávo. A jenom naivka by si myslel, že Lukašenko „svého“ turnaje nijak nevyužije pro blížící se prezidentské volby v Bělorusku (budou se konat v roce 2015). Pro obyvatele země, kde se po sportovní nebo kulturní stránce už celé desítky let nic zajímavého neděje, bude velkolepý hokejový svátek silným argumentem pro Lukašenkovo znovuzvolení. Zvláště navíc pokud domácí hráči dosáhnou nějakého nečekaného úspěchu.